Po delší době tu mám krásný shrnutí deseti dní v Gruzii, který sepsal Jaro Tomek a to jen díky tomu, že si celou dobu zapisoval do deníčku. To vše je ještě proložený video sestřihem, což je zase moje práce:
-
13.10. – Včera jsme naskočili do letadla a dnes v 2:30 Kutaisi, spaní v hostelu i s odvozem a snídaní. 11:30 sbaleno, připraveno, započali jsme defektem, panu vedoucímu veliteli se podařilo odštípnout ventilek, tak měníme za proraženou duši. a brzy vyrážíme směr Oni, počasí nám přeje.
Ve
vesničce Mekvena, kde jsme se zasekli na cca 3 hodiny u píva,
gothaje a sušenek pan Tůma prohlásil: „Sem tam s tím!“
pravděpodobně s tím pivem, a poté ještě: „Musím Janě
přivézt nějaké ty filcky!“ Těžko se nám zvedá… Kolektivní
„HU“ Zbývá nám asi 60km do bivaku Sčotky! Po cestě jsem
vyklepal z brašny toaleťák a dobří lidé mi ho přivezli
autem.
Tůmič
chčije a vypráví: „Ještě včera jsem byl v Rumburku.“
Ondra opravuje brašnu.
Večer a vesnička Dagli Dugli halalaj – koňáček #1 véča: píva, cigárka, a doufáme, věříme, už víme, že nás tu nechají přespat. (74 km, 1076 m) Velitel: „Měli bychom k tomu pivu něco zajídat, co chleba a máslo?“ Tůmič: „Jó gothaj bych si dal!“
Večer a vesnička Dagli Dugli halalaj – koňáček #1 véča: píva, cigárka, a doufáme, věříme, už víme, že nás tu nechají přespat. (74 km, 1076 m) Velitel: „Měli bychom k tomu pivu něco zajídat, co chleba a máslo?“ Tůmič: „Jó gothaj bych si dal!“
-
14.10. – Nechali nás přespat ve skladu na brambory, po pivečku a koňáčku padlo ještě mnoho moudrosti z úst našeho pana vedoucího velitele. Vyspal jsem se před krámem na chodníku. Ráno jsem vstal a byl obdarován vynikajícími hrozny od místňáků. Byl jsem pro ně asi atrakcí, všichni jsme museli být dobrou atrakcí pro místní vesničku. Lidé jsou však příjemní, vstřícní a usměvaví. Stále nás někdo zdraví, krásné je i počasí, tak snad obojí vydrží.
Měníme
plán trasy, potkali jsme pár francouzských expedičních cyklistů,
kteří nám sdělili, že není možné pokračovat po naší cestě,
kvůli ruské okupaci Osetie, vracíme se, stěžujeme si na Putina a
Rusko, nicméně jedeme dál. V Zestaponi se nám podařilo
najít dodávku, která nám ušetřila 40 km, chtěli bychom dát
noc v hostelu a zítra přejet ranním vlakem do Tbilisi. Jsme
v restauraci a těšíme se na žranici! (80 km, 1200 m)
-
15.10. – Z luxusního hostelu jsme vyrazili vlakem v 5:54 do Tbilisi. Cesta asi pět hodin a vlak plný. Lístek stál na něco málo přes 200 km jeden lir, cca 8 kč.
Vzkaz
od naší servírky ze včerejšího baru. Prohlídka Tbilisi a opět
šlapeme. Znovu změna trasy, vlastně jsme nic naplánovaného
neměli, vytváříme to za jízdy. Stoupáme směrem Ninotsminda na
jižní náhorní plošinu za pomoci třímístného forda transit,
do kterého se nás vešlo sedm i s řidičem + šest kol, a
jedno velké kolo od kamionu. Poskládali jsme se a řidič nás
odvezl cca 75 km do výšky 1600 m. n. m. Po příjezdu nám místní
sdělili, že tu v noci mrzne a před deseti dny to tu bylo celé
pod sněhem. Spíme v hostelu a u místních pochutinek
plánujeme zítřejší výjezd do 2000! Když jsme dnes stoupali,
úplný měsíc se odrážel od hladké vyježděné silnice a
siluety vysokých hřebenů hor vyčnívali v noční šedi…
Hezké.
-
16.10. – Opustili jsme hostel a snídáme v nádherné místní jídelně, stařičký pán s kouzelnýma očima se nám snaží cosi vysvětlit, ale nerozumíme. Jeho pohled je srdnatý a úsměv milý. Za chvilku se u nás schází skupina místních a debatujeme o cestě. Není vlastně moc o čem, protože tu vede jen jedna cesta… Po snídaňovém menu = polévka + koňáček + čaj s koňáčkem + koňáček a kafe s koňáčkem pan vedoucí odkládá první vrstvu a druhé hovno. Jiří – Tůma – Filcka – Fantomas přikyvuje a říká: „Cigárko, to si dám vždycky!“
Jsme
v mestečku Ninotsminda. Cesta to byla úchvatná, zažil jsem
něco překrásného. To, co se dá popsat, ale pocit z toho se
nedá přenést. Myslím, že to všichni cítí stejně, že se
radujeme ze života a zvláště Fantomas, kterého málem snědli
psi. Jsem plný vděčnosti k našemu panu vedoucímu, že nám
ukazuje takové nádhery, ze kterých se všichni můžeme jen
těšit a radovat.
Večerní
dojezd 20 km ve tmě, cesta tankodrom a má proražená duše. Nyní
druhá večeře. (98km, 1033m)
-
17.10. – Ondra: „Snímek roku v kategorii zvířat vyhrála liška útočící na sviště.“ Jsme ve městě Aspindza, pan vedoucí má problémy se srdcem a už to nebylo ono, mohli bychom se rozdělit, ale to jsme zavrhli. Zůstáváme společně, čekáme na véču, a chystáme se do hotelu. Osobně jsem pro to se nerozdělit, šermířské jeden za všechny… Rád bych zkusil Reiki na panu vedoucím, nemá sílu a cítí se sláb. Nějakou uklidňující masáž na noc. Pan vedoucí při prvních locích lahodného červeného vína: „To bude ráno červené, sto menstruujících krav“. Se Zdendou a Ondrou jsme si po prohlídce Bardzia monastery dali klasický troj boj: kafe, pivo, cígo a koňáček. Poté jsme se vydali stíhat kluky, jež vyrazili napřed. 68 km, 450m. Šli jsme spát již dříve. Pavlovi jsem dal relaxační masáž hrudníku a hlavy, Ondrovi chodidla.
-
18.10. – Vyrážíme do Khasuri, polévka k snídani, čeká nás sjezd měco přes sto km. Plán je vzít vlak v Khasuri a přesunout se k moři do Poti.
Není
to úplně sjezd, jeli jsme cca 70km sólo Zdeno, Ondra a já. Krásně
jsme se projeli. Jiří Filcka Fantomas Tůma: „Budu se opakovat,
ale na tom světě je krásně“.
Jsme
ve vlaku, to byl opět proces se naložit, ale zvládli jsme to
statečně. Dnes to byl opravdu hezký švih. 121 km 450m, průměr
30km/h s brašnama. Přijeli jsme do Poti nočním vlakem
v jedenáct večer, udělali nákup a vyrazili směrem na pláž
s tím, že tam přespíme. Po několika kilometrech u nás
zastavilo policejní auto. Kam jedeme, pokecali jsme a oni nás
doprovodili na bezpečné místo, kde můžeme všichni přespat.
Spíme
pod nádherným platanem, hlavami ke kmeni a máme tu dva hlídače
celého objektu, jež se s námi přišli seznámit, pokecat,
srdečně nás přivítali s tím, že na nás dají pozor. To
jsou lidé, to je přístup. Ležíme, dopřáváme si večerní
sváču, degustujeme víno a oříšky, máme se velice hezky. Je
teplo a vypadá to na parádní noc.
-
19.10. – Probudili jsme se do teplého a zataženého rána v pořádném URBEXovém, starém, sportovním komplexu z dob Sovětského svazu. Veliteli není dobře, začínáme den červeným vínem a jedeme do centra města, hezká tržnice plná místních produktů. Vynikající polévka, pivo a jdu pro koňáček. Sedíme v bistru a pijeme, přemýšlíme co dál. Půjčení auta nevychází, chtěli jsme se jet podívat do Svanety. Možná se vrátíme do Kuthaisi oklikou na kole? Vedoucí hlásí ebersbachy…
Stále
v tržničním bistru, další pivo a další koňáček, je
12:45. Vedoucí: „Jak klesne morálka, tak je to v prdeli…
Pamatuji si, že do oběda byla podmínka najet kilo!“. Už nám to
zde paří.
Tůma
Filcka Fantomas Jiří: „Pivo dám vždycky!“
Stále
stejné místo, nehnuli jsme se.
Velitel
po dni v hospodě: „Dopijeme a jedeme“. Řekl už po třetí.
Ještě nevytáhl kolty.
Po
krátké obhlídce města se vracíme do naší základny… Moře
jsme viděli. Jíme polévku, Lukáš: „V tom je pohanka normálně!“
Vyšli
jsme z našeho bistra a zastavilo u nás policejní auto,
pokecali jsem, na pláži prý spát nemůžeme, údajně tam chodí
Alibaba, řekl nám uniformovaný muž. Upět máme policejní
eskortu na bezpečné místo, kde budeme moci přespat. Spíme na
odstavném parkovišti u policejní stanice, nesmysl… Děláme si
mejdan na policejní stanici. Přemýšlím, jestli by podobná věc
byla možná i u nás…
-
20.10. – Probouzení se na parkovišti policejní stanice už máme v malíku. Jsme v našem tržničním bistru, již přišel náš šofér, kterého jsme si včera domluvili, že nás odveze do Svanety.
Jsme
v Mestii, krásné horské vesničce s přehezkými výhledy
na až pětitisícové hory. Nádhera, dnes cyklistika úplná nula.
Za to jsme podnikli lehký výšlap na. Trochu jsme si odpočinuli,
myslím, že každý po svém, jak to potřebujeme. Nyní už večerní
pohodička u stolu s vínečkem na terásce, znovu kompletní
tým. Sdílíme své zážitky a pohledy na věci. Sdílíme i pivo,
víno a zápachy našich prdů. Sdílíme síry a naše životy. Je
to hezké.
-
21.10. – Původní plán jet z Mestie přes průsmyk nám nevyšel. Vzali jsme naší maršrutku do Chkhorotsku, odtamtud kolo do Didi Chomi, zde brko s pěti místňáky, kompot z khaki, byl vynikající. Dojížděli jsme, nádherná chvíle, „teprve“ nyní mi došel krásný přítomný pocit z naší expedice. Nasával jsem plnými doušky, co se do mě vešlo a dělo okolo mě. Věřím moji milí kluci spolu-expedicionáři, že víte, co myslím, jen si to prožíváte každý po svém.
Chtěli
bychom to docvaknout do Kuthaisi. Vedoucí přestal hlásit
ebersbachy.
Kutaisi
19:30, další nádherná vyjížďka. Vlastně celá dnešní jízda
byla parádní. Po příjezdu jsme dali pívo a kafíčko a krásnou
francouzskou Lau.
-
22.10. – Letiště v Kuthaisi, tak zakončujeme naší expedici po Gruzii. Jak umíme, opět jsme na letišti strhli seznamovací párty s dalšími cestovateli a užili si to tak do poslední chvíle.
-
23.10. – Ve studovně na koleji. Zkontroloval jsem zápisky a znovu si to prožil. Hezké, jsem vděčný a šťastný, že jsme to mohli zažít společně. Snažím se adaptovat na místní realitu.
